Moc hezke.

Skoda ja se bohuzel s zadnym spoluzakem ci ucitelem nesetkal. K sedesatemu vyroci opusteni skoly jsem se pokousel vyloudit adresy byvalych spoluzaku, ale nemohl mi pomoci. Od sestry jsem se pak dozvedel, ze hodne z nich uz neni na tomto svete.

Jo, je to škoda. Já pořádám občas sraz za ZŠ i SŠ a pokaždé je to moc milé! Jsme ale ročník narození 65, tak zatím je nás dost. I učitelé přijdou a jsou rádi, že je zveme! Bývá to milé. Též ale nejsme již všichni.

Tak se mají psát blogy, pozitivně.

Jasně, že i jiné zážitky mám! Ale negativních věcí je plný internet! A ti mladí? Úžasná generace! Mám je opravdu ráda! Díky!

Se svými spolužáky a učiteli se vždycky rád sejdu. Ze základní školy, ze střední i z vysoké. Až na některé momenty mám na co vzpomínat.

Ale nikdy jsem nechápal tu potřebu chlubit se tím, že někdo v mládí chytil od učitele facku, od rodičů druhou a od stěny třetí. Třeba já jsem se choval ve škole slušně a nikdo mi tudíž nemusel žádnou střelit. Vážně tomu nerozumím. To se jako chvástají, že dělali vylomeniny? A že je za to rodiče potrestali? To přece není něco, čím by se měl člověk chlubit.

Podle mě kdo se tehdy choval jako grázl, zůstal jím napořád. Na posledním setkání jsem zjistil, že jeden z mých spolužáků skončil dokonce ve vězení.

Tak proto jsem blog nepsala. Byla to jen vzpomínka. Učila jsem 28 let na SŠ, žáky technických oborů, často to byli opravdu "konůpci". Občas (docela často) mně plakaly zvláště maminkyh v kabinetu, co jako s těmi potomky? A jsem pyšná na to, že právě tito kluci jsou v životě úspěšní! Mají manželky, často vysokoškolačky, občas i učitelky a to se tomu smějeme na kafíčku!!!! A mají dětičky a vrací se ke mě tito žáci stále i po letech! A nějaká ta "po hubě?". Já jsem svoje děti nelištila nikdy, ale občas to i chápu, že rodič má tu potřebu! I když jako učitelka jsem tuto potřebu nikdy neměla! To ne! Tak hlavně aby z klučíků byli tatínkové dalších dětí! A mám je na FB! Krásné rodinky a starostliví tatínci! Ti nejvíce starostliví!

Nejsem sice kantor, ale na jedné ZDŠ jsem několik roků vedl takový turistický kroužek se kterými jsem jezdil na výpravy a na putovní tábory. Přiznám se, že je mi milé, když se i po (opravdu hodně dlouhých) letech některé "dítě" ozve a zavzpomíná na naše společné zážitky o kterých vypráví svým vnoučatům a ukazuje zažloutlé fotografie.

Souhlasím! Jezdila jsem na tábory jako vedoucí, dávno tomu již! A když jsem předávala děti rodičům po 14 dnech, děcka se nemohla od nás, vedoucích, odtrhnout! Nádherný pocit! Nyní učím matiku a i tak ty děti mám i doma po letech! Teda už ne děti, už dospěláky! Je to pocit, který je moc krásný! Někomu jste něco dal!

děkuji za milý blog. I mně se to stává a vždycky mě tato setkání a vzpomínky těší.

Je to hezké, potkávat bývalé žáky a zjistit, že to nebylo zbytečné, trávit ten čas ve škole. Občas mě mrzí, že někteří stále zdůrazňují, že ty bobánky trápíme ve škole. Já mám (většinou) pozitivní ohlasy a na léta ve škole klučíci vzpomínají rádi. Ať se Vám daří i nadále.

Taky jsem jich doma pár čapnul a zaslouženě, karma za vzpomínky

A neublížilo Vám to? Nemáte z toho psychické trauma?

Posílám Vám také růži.

Děkuji.