Byla jste jako Columbo, paní učitelko!

Přiblížil se nám konec roku, chystáme vánoční posezení s žáčky, vládne klid a mír, balíme dárečky. Přesto musím řešit různé přestupky proti školnímu řádu. Tak například můj sedmáček Adam. Včera prchl poslední odpolední hodinu z vyučování. Prostě po polední přestávce nepřišel na hodinu ruštiny.

Ráno tedy zjišťuji, copak se asi přihodilo. Adam mně s klidem hlásí, že musel domů, bolelo ho strašně břicho. Ptám se tedy, proč se nepřišel omluvit. O tom, že nesmí žák opustit školu, aniž by se omluvil, jsme se bavili mnohokrát. Adam mně předkládá omluvenku od maminky.

Datum, důvod nepřítomnosti – bolest břicha a podpis jakože Kutálková.

Tvářím se vážně, mrknu na Adama a povídám: „Toto opravdu psala tvoje maminka? Podívej na to písmenko K, vypadá úplně jinak než u předešlých omluvenek. A tady na konci se ti už asi třepala strachy dost ruka. Nebo se třepala ručka nějakému tvému kamarádovi? Myslím, že toto maminka nepsala.“ Tvářím se přísně.

Adam neuhne pohledem a nadále trvdí: „Omluvenku opravdu psala mamka.“

O přestávce zavolám mamince a ta potvrdí moje podezření. Nic neví, smutně vdychne a ptá se: „Co s ním mám dělat, paní učitelko? To je jeden průser za druhým.“ Adam má totiž s porušovaním školního řádu problémy dost často. Maminka se snaží, to ano, ale občas snaha a domluvy rodičů nepadají na úrodnou půdu. A nepomáhají ani domluvy učitelů. V tu chvíli si vždy vzpomenu na své působení na střední škole, kde jsem si často zahrála na detektiva, když jsem se snažila odhalit takové ty podvody, aby si žáček doma mohl užít klidu, pohody, poleženíčka.

Příběh první: „Tak ona říkala paní doktorka, abych si poležel. Tož jsem si poležel.“

U Michala jsem musela být ostražitá. Maminka žila v Praze, tatínek ve Španělsku, klučík vyrůstal v našem menším městě a věnovala se mu teta. Ćasto jsme s Míšou řešili jeho prohřešky a nevyhnul se ani neomluvené absenci.

Bydlel nedaleko od mého bydliště, a tak se stalo, že jsem ho zahlédla v době jeho údajné nemoci venku v podvečerních hodinách. Po příchodu do školy mně předložil omluvenku s lékařským razítkem. Datum bylo od – do, ale „do“ bylo dopsáno jinou propiskou a jinou rukou. Tak se ptám, co to má znamenat. Proč lékařka psala dvěma propiskami a proč vidím dva rukopisy? Míša zapírá a trvá na svém! Paní doktorka mu sdělila, aby si prý poležel. Tak  volám paní doktorce, jak závažné bylo Míšovo onemocnění a jak dlouho si měl žáček poležet? Paní doktorka mně nahlásila, že tedy nějaká ta nevolnost tam byla, ale nic vážného. A tak jí hlásím, že na její radu, „aby si poležel“, si tedy Míša poležel dva týdny. Paní dokrorka se  smála a já jsem Míšovi většinu hodin neomluvila.

Příběh druhý: „Opravdu jsem byl nemocný, paní učitelko.“

Opět lékařské razítko v omluvném listu. Zdá se mně nějaké rozmazané, moc se mně nelíbí! „Lukášku, nějak to máš ušmudlané. A ten podpis? Není to nějaký podvrh?“

Lukáš se tváří urazěně, bylo mu opravdu dva týdny velmi mizerně. Prý. Ptám se tedy podruhé a oznamuji žáčkovi, jehož taťka navštěvuje školu velmi často, že budu volat lékaři i tatínkovi!!! Lukáš nehne brvou a prý si můžu omluvenku úplně v pohodě ověřit.

A tak tedy telefonuji. A slyším, že „volané číslo neexistuje“. Bylo to dávno, mobily nebyly, ale byl telefonní seznam. Napadá mě, že vyhledám telefonní číslo v telefonním seznamu a zkusím štěstí znovu. Tentokrát se ozývá pan doktror, jehož jméno jsem vyčetla na razítku. Na můj dotaz, zda k němu chodí můj žák Kodrla, mně sice hned neodpověděl, ale pověřil zdravotní sestru, aby informaci ověřila. Po chvilce mně hlásí, že Lukáš Kodrla je jeho pacientem. Napadá mě, že jsem asi příliš podezřívavá, když tu pan doktor dodává: „Jo a byl tu, paní učitelko, naposled před rokem a půl.“ Pěkně poděkuji a rozhovor končí.

V kabinetě sedí Lukáš, zrak sklopený. Na můj dotaz, proč ze mě dělá blbce, odpovídá, že si myslel, že nikam telefonovat nebudu. Lukáš má nyní přítelkyni, potkala jsem ho asi před dvěma léty. Vychovává s přítelkyní tři děti. A vypadá jako supertáta.

Příběh třetí: „Ireno, podívej jaké omluvenky mně nosí moji žáci…“

Jeden můj kolega, starší to pán, se mně jednou svěřil, že odhalil ve své třídě takový nešvar. Několik žáků mu předkládá omluvenky na papírku. A všichni mají jednu ošetřující dětskou lékařku, ač pochází z různých vesnic v okolí naší školy. Mrknu na omluvenky a mám jasno. „Franto, ty jsi teda opravdu hodně naivní! Doktorku Bílkovou znám, chodím tam se svými synky. Ty nevíš, že její syn Míša Bílek je žák naší školy? Neboj, já to vyřídím.“

A tak jsem paní doktorku Bílkovou navštívila v ordinaci, chodím každý den okolo. A sdělila jsem jí, co jsme odhalili.  Že se nám množí omluvenky ve škole na lístečku stejné velikosti s jejím razítkem. Vždy usměvavá paní doktorka obrátila oči v sloup, úsměv jí z tváře ani tentokrát nezmizel a povídá: „Já ho snad zabiju, paní učitelko! Vyřeším to ještě dnes!“

Frantovi žáčci začali nosit opět omluvenky v žákovské knížce od různých lékařů. A Míša přišel o dodavatele pivka.

Příběh čtvrtý: „Ireno, ne abys jim ty hodiny omluvila!“

Volá mně kolega, že tři žákyně III.C opustily vyučování a nedostavily se na poslední dvě hodiny, kdy on vyučoval veledůležitý předmět ICT. Prostě prchly ze školy. Rozhovot končí kolega slovy: „Ireno, ne abys jim ty hodiny omluvila!“

Druhý den mně sličné slečny předloží žákovské knížky. Ve všech omluvenkách vidím lékařské razítko! Od jednoho lékaře, který má ordinaci nedaleko školy. Důvod nepřítomnosti? Nevolnost. Prý slečny snědly asi nějakou nevhodnou potravinu. A tak volám panu lékaři a ptám se, jak je možné, že jsem našla jeho razítko v žákovce, když mají každá jiného dětského lékaře? Slyším v telefonu smích pana doktora a odpověď: „Když ony holky tak krásně prosily!“ Příhodě se zasmějeme společně a končíme rozhovor domluvou, že příště už úsměvy Andrejky, Katky a Gábiny nebudou mít na pana doktora vliv. A tak holky obdržely každá dvě neomluvené hodiny. Dnes mají moje bývalé žákyně 45 let a mají vlastní dospělé děti.

Příběh pátý: „Já tu naši holku každý den vozím do školy, paní učitelko!“

Bylo to koncem školního roku, když se tatínek jedné slečny dostavil do školy, abych ho informovala o prospěchu jeho dcerky v matematice. Tatínek byl postarší muž, vážený člověk v našem městě a Klárka byla jeho dítě, které si pořídil se svojí druhou ženou. Klárka často chyběla, tudíž známek měla v žákovské knížce poskrovnu a já jsem byla ráda, že se tatínek dostavil.

„Tak co ta naše Klárka, paní učitelko? Jak to s ní vypadá?“ položil taťka s úsměvem otázku.

„Tak vypadá to dost špatně, Klárka často chybí ve škole, pokud to tak bude pokračovat, vypadá to, že nebude klasifikovaná,“oznamuji tatínkovi.

Tatínkovi spadly brýle z čela na nos, vykulil na mě oči a sdělil mně, že to prostě není možné, jelikož dcerku denně vozí do školy autem a čeká, až slečna zaleze do školy. Bohužel jsem musela tatínkovi oznámit, co jsme s kolegy vypozorovali v posledním týdnu. Z okna jsme zaznamenali, že tatínek Klárku přiveze ke škole, Klárka mu s úsměvem zamává, vejde na dvůr školy, chvilku počká za vraty a jakmile taťka odjede, vykročí na autobusovou zastávku a odjede neznámo kam! No, naštěstí jsme zasáhli včas, Klárka nastudovala kvadratické rovnice a nerovnice a různé druhy funkcí a já jsem ji na konci roku klasifikovala.

Nedávno si tak vykračuji z práce a vedle mě zastavilo auto. Klárka, vzadu měla dvě děti. Úsměv na tváři jí nezmizel ani po letech. Zeptala se, jestli nechci svézt. A tak jsem nasedla a vystoupia jsem před domem.

Příběh šestý: „Jak to, žes nám nikdy razítko nepůjčil!“

Poslední příběh je nejstarší. Když jsem navštěvovala gymnázium, nebyly kopírky, nemohli jsme si nechat vyrobit nějaké razítko, měli jsme mnohem těžší si hodiny omluvit. Ale šlo to též – ošálit učitele. Třeba můj velmi zručný spolužák Peťa si vyrobil razítko z kusu nějakého linolea. Byl velmi zručný, tak jak lidé tehdy bývali, když se věci nedaly běžně koupit. Razítko měl dokonalé, nikdo nic nepoznal po celou jeho středoškolskou docházku. My, spolužáci jsme ale o razítku nevěděli. Až na srazu po letech nám Peťa vyprávěl, že měl dva omluvné listy. Na jednom byla razítka pravá a omluvenky od tatínka, na druhém byly omluvenky s razítkem z linolea. Nám razítko nepůjčoval – třídní by mohla podvod odhalit! Můj manžel ale chodil na jinou školu a jelikož bydlel nedaleko od Petříka, párkrát údajně také razítko použil. Petr nebyl nepřejícný, ale nebyl hloupý a vyhýbal se odhalení!

Tak co s tím Adámkem? Dáme mu šanci? Máme předvánoční čas. Zítra si budeme dávat dárečky, zpívat koledy u nazdobeného zářícího stromečku. Do konce roku spousta času… Tedy školního roku. Ten kalendářní nám končí už brzy.

A víte co je nejlepší? Jak se u toho bavím.  Je to docela zábava, hrát si na detektiva. Po letech se tomu smějeme na srazech a bývalí žáci mně vyčítají, že jsem byla až příliš důsledná a vytrvalá. „Byla jste jako Columbo, paní učitelko!“ slýchám od dnešních tatínků a maminek, mých bývalých žáků. Prý ostatním často záviděli, že nemají tak zanícené učitele.

Irena