Sláva nazdar výletu aneb „Radimovi je nějak špatně, paní učitelko“

Moc ráda vzpomínám na výlety. Nikde tak dokonale nepoznáte svoje žáky jako mimo školu. Jak probíhá taková třídenní akce, kdy si vyrazíte se sedmdesáti roztomilými vousatými klučíky někam mimo školní lavice? Moje vzpomínky ze  „šuplíku“, zážitek je starý více než dvacet let.

Nemáme takové akci prý říkat výlet! To svádí k tomu, že veřejnost, žáci i rodiče by si mohli myslet, že jen tak chodíte po procházkách a válíte se na chatce. Takže takovou akci máme nazývat „poznávací akce“ a akce má mít nějaký vzdělávací charakter! A tak vyrážíme do Břeclavi, budeme poznávat Lednicko-valtický areál, národní poklad, který je od roku 1996 součástí světového a kulturního dědictví UNESCO.

Kromě místa, kam vyrazíme, musím vybrat vhodné ubytování a stravování. Takoví dospívající klučíci mají stále hlad! Nestačí jim krmit se 3x denně, jídlo vyžadují snad každé dvě hodiny. Je nutné zvolit  vhodný program. Nebaví ty naše žáčky něco jednotvárného, musí to mít „náboj“ a musí to být různorodá zábava. Jak se kloučci nudí, vymýšlejí kraviny. No a také popřemýšlím nad finanční stránkou akce, akce musí být cenově přijatelná pro všechny žáky. Je nutné sesmolit rozpočet a vybrat zálohu! Pokud nevyberu zálohu, mohlo by se stát, že polovina žáků bude před odjezdem ve finanční tísni! No, není to jen tak, vyrazit na tři dny za zážitky!

V Břeclavi se ubytujeme v kempu, je možné se zde i stravovat. Není zde v blízkosti žádná velká voda. Snad se tedy nikdo neutopí! Nedaleko kempu je pivovar, to bude hezká exkurze! A zámek. Super, první den máme o zábavu postaráno. Je zde plno památek, rovinatý terén, žádné kopce, to se bude broučkům líbit! A ani já se moc neunavím, Katka s Lenkou budou také spokojené.

Středa

Dopoledne vyjíždíme vlakem. Účast je 100%, nikdo výjimečně nezaspal. Sedmdesátka žáků dvou tříd druhého ročníku střední školy a tři mlaďounké učitelky. Do kempu jsme se dostavili před obědem. Nastal první zádrhel. Pivovar je zavřený a zámek má děravou střechu, dávno se zde neprovází. Nevadí, budeme se věnovat sportu, kemp je skvěle vybaven a památek je kolem Břeclavi spousta.

Po příchodu do kempu se kluci rozprchli do chatek. Ubytovali jsme se. Oběd byl vynikající! Jen ufrflaný David si stravu odmítl odebrat, jelikož prý již na pohled pozná, že to bude pořádný hnus! Naštěstí Mareček sní za dva!

Odpoledne jsme strávili sportovními aktivitami a poznáváním kulturních památek. Zastavili jsme se v poštorenském novogotickém kostele, který patří k nejkrásnějším památkám na Břeclavsku. Prohlídka s průvodcem byla dobrovolná. Pán, který nás provázel, mě poprosil, abych upozornila žáky, že není vhodné, aby v kostele hlasitě komunikovali, flusali a pokuřovali. Po vstupu do kostela někdo hlasitě hvízdl! Jindřich! Okamžitě k němu přiskočila Lenka a řádně mu vyčinila. Jindřich se podivil – o hvízdání prý nebyla řeč, on přece nemluví! Po návštěvě sakrální památky jsme si vyšlápli k empírovému loveckému zámečku Pohansko.

Po návratu na nás v kempu čekala večeře. Tentokrát se oblizoval i David! Domácí hranolky a panenka s pepřovou omáčkou byly vynikající.

V 18.00 nastal v kempu klid! Kluci zmizeli. Katka se domnívala, že zalezli do chatek, aby si odpočinuli. Prý do jedné nahlédla a kluci hráli karty. Vypadají prý unaveně, chudáčci.

„Iri, neměli by kluci připravit to dříví na táborák?“ ptá se Katka v 19.00. A tak kouknu do chatek, ale nikde nikdo!

Je mně to jasné! Hned jak vyjdete z kempu, je zimní stadion a u něho restaurace! Vběhnu dovnitř – a co vidím!? Klučíci jako rorýsci sedí kolem stolíků, před sebou pivečko, občas rumíček… Někteří kofolku, prý  bez rumu. Hospoda ztichla. Přestali se bavit i staří štamgasti! A všichni upírají zraky ke mně. Za pultem usměvavý mladý číšník. Naběhnu k pultíku a číšník se ptá, co si přeji. Tak mu sdělím, že si přeji vidět takovou tu ceduli, že nenalévá nikomu, kdo nemá 18 let! Kdysi visela v každé pořádné hospodě. Číšník bledne! Nezletilci nezvedení u stolů se snaží usrknout pivo nebo rum! Je jim jasné, že dlouho už neposedí. Na můj povel: „Zaplatit a odchod!“ vstávají a platí u pultu. Smutně hledí na nedopitá pivča a štamprlky. Naposled houknu na Martínka: „Polož to pivo!“

Číšník je úplně bledý, ale počítat umí rychle. Asi se mě chce stejně rychle zbavit.

Když dorazím do kempu, kolem ohniště je klid. Katka mně hlásí, že se klučíkům moc nechce chystat táborák! Svolávám tedy budoucí mechaniky CNC! „Tak, hošíci, pamatujete, jak jsme byli dnes na prohlídce nedalekého kostela? Je tam za hodinu varhanní koncert. A tak máte možnost volby. Buď připravíte oheň a program na večer, nebo se přesuneme do nedalekého kostela a kulturně se „obohatíme“.

Během půl hodiny máme tolik dřeva u ohniště, že zbude ještě pro další návštěvníky kempu na celý týden. Katka se ptá, v kolik hodin je ten koncert, prý by se šla podívat. Žádný koncert se ale nekoná. Byla to taková malá lest.

V kempu jsme sami. Kluci sedí kolem táboráku, na chvilku odložili kytary. Velký úspěch sklízí známý komik Míša, když předvádí, jak telefonuje jeho máti s třídní Irčou!

 „Haló, tady Salinová,“ hlásí se prý máti.

„Haló, tady Pořízková,“ hlásím se prý já.

„Haló, tak co s ním provedeme, sopel jeden otřesný, paní učitelko, nevím si s ním rady ani doma,“ zase šveholí Míšova mamka.

„Haló, tak to tedy nevím, musíme se poradit, jak ho zkrotíme, darebu jednoho, budeme postupovat společně,“ ozývám se jako opět já, třídní učitelka.

Míša poskakuje okolo ohně, tenké nožky v kraťasech působí komicky, předělává si imaginární sluchátko z ruky do ruky a mění hlas. Ostatní se řehtají a je vidět, že Míša si herecký výstup užívá.

Ve 22.00 se vracím z chatky k táboráku, když tu si všimnu tří postav u chatky. Dva kluci vedou třetího. Ten má ruce kolem jejich ramen a špičky chodidel táhne za sebou…

„To je nějaká hra?“ ptám se trojice. Prý není. Radim chudák nemůže chodit. Není zvyklý na alkohol a Jarek mu nabídl trochu slivovice. Jaká slivovice zase? Radim huhlá cosi nesrozumitelného a natahuje si rukávy až přes prsty, prý je mu dost zima! Ze tmy se vynořil známý průšvihář Igor a zajímá se, jaké udělím Radimovi kázeňské opatření.

„No, to kdyby se stalo mně, už by se to řešilo, ale Radimkovi jde ta matematika, tak se to zamete určitě pod koberec, spravedlnost neexistuje!!!“ zašklebí se Igor a mizí ve tmě.

Kluci na mě mrknou a slyším: „Jenže jemu se to nestane, paní učitelko! Vyžahne deset piv a nic na něm nepoznáte! Má tvrdý výcvik od základky.“

Vyhledám Jarka a následuje výslech! Kde asi tak vzal slivovici? A kde je slivovice nyní? Zjistím, že žádná slivovice už není. Půllitr byl prý málo. Ptám se Jarka, jak budou reagovat rodiče, až je oslovím? Prý v pohodě! Mamka Jarkovi radila, aby tu flašku pořádně zabalil do ručníků, byla by škoda, kdyby se mu ve vlaku někde rozbila!

O půlnoci jsou konečně všichni v chatkách! Katka si povzdechne, že doma by už dávno spala. Mrknu na ni a povídám: „Běž se vyspat, zítra to bude horší. Už tu nebudeme sami. Přijedou dvě třídy gymnázia z jižních Čech a nějaké žákyňky zdravotní školy.“ Katka prohodí, že ti se asi s těmi našimi draky ani nebudou bavit!

A tak chodím po kempu, nad hlavou mně svítí hvězdy. Užívám si klid. V 0.45 vyleze Kája, prý by si rád zapálil! Prý nemůže spát.

Ptám se, jestli žertuje, a vrhám vražedný pohled! Beze slova zavírá dveře chatky zevnitř…

V 1.30 je konečně úplné ticho. Lenka s Katkou dávno spí. Usínám kolem druhé hodiny.

Čtvrtek

Ráno je pro některé neradostné. Radimka bolí hlava. Nesnídá. Ostatní se živí, jako by nejedli týden. Jídlo ze stolů rychle mizí. Sníst 5–8 rohlíků není pro některé synky problém. Ještě že jsem objednala nadstandardní porce!

Po snídani vyrážíme pěšky do Lednice. Máme objednanou prohlídku zámku. Cesta lužním lesem kolem Janova hradu uběhla rychle. Radimek se plouží vzadu. Do Lednice jsme dorazili s dostatečným předstihem, máme hodinu čas. Upozorním klučíky, že sraz je v 11.50 u vchodu do zámku. Ve 12.00 začíná prohlídka této architektonické perly. A dávám hodinku rozchod – přestávka na oběd. Zámecký park je nádherný, je možné projít se k minaretu.

V 11.50 stojím s kolegyněmi u vchodu, žáčků nám chybí asi polovina. V 11.55 chybí ještě 15 kousků. Ve 12.00 chybí stále 15 kousků. Začínám zuřit! Lenka s Katkou odchází s žáky na prohlídku a já běžím do parku. Obíhám zámek a jen nevěřícně zírám! Z druhé strany zámku je druhý vchod, vede k němu chodník zarostlý půlmetrovou lebedou, sem tam nějaký bodlák, všude tráva. Na posečeném trávníku vedle chodníku se povaluje 15 mých svěřenců a diví se, kde jsem jako byla? Je 12.10! „To už měla prohlídka začít, paní učitelko,“ skřehotá Jaroušek a ťuká si na hodinky!

No, tak je mně jasné, že toto snad hošani nemyslí vážně! Zavelím rázně „vztyk“, následuje krátká přednáška o přirozené inteligenci a trapných naschválech. Zaslechnu poznámku, že teda je toto hrozné, ale jak asi měli vědět, že zámek má dva vchody? No, ale že mně odpouští, že zámek neuvidí, bohužel došlo k chybce díky mému nedokonalému organizování akce.

A tak táhnu tu skupinku výlupků kolem skleníku a před tím „pravým“ vchodem jim oznámím, že v 12.30 začíná další prohlídka, a tak o ten skvostný kulturní zážitek nepřijdou.

Odpoledne jsme strávili u rybníka. Hoši vytáhli plavky, někteří naskákali do vody ve slipech. Deky nikdo z nich neřeší a průsvitné slipy také ne, někteří nemají ani ručník. No a já jsem tehdy moc neřešila, že jsme my, učitelky, jednou nohou v kriminále. Výcvik jsem měla z dob vysokoškolských studií, kdy jsem na táborech trávila celé léto jako vedoucí, často přímo u vody. Jen barevné čepičky klučíci nyní neměli. Po skupinkách běhali do vody a pak zase na břeh, já mezi nimi. Uhlídat je byl trochu problém, ale podařilo se to! Moje a Katčiny povely brali zodpovědně, alespoň zde, u vody.

Po cestě do Břeclavi jsme se zastavili ještě na úžasném závodišti motokár! A kluci byli na vrcholu blaha. Míša ke mně přiskočil, objal mě kolem ramen a povídá: „Odpouštím Ti i tu nucenou prohlídku zámku, mysleli jsme, že se té taškařici vyhneme!“ Že jsme si jaksi nepotykali, toho si Míša nevšiml.

Před 18. hodinou, krátce před večeří, jsme se doslova doplazili do kempu! Lenka se sotva vlekla, Katka se těšila, jak na chvilku zalehne. A Lenka tajně doufala, že stejně unavení jsou i hoši.

Já jsem ale tušila, že noc bude dlouhá! „Holky, žádné spaní! Máme dnes ještě noční směnu,“ povídám. Obě kolegyně nechápaly.

Hned před vchodem mně bylo jasné, že v kempu to žije! Kolem chatek se pohupovaly sličné dlouhovlasé a dlouhonohé dívky, pinkaly si s balónem, hrály tenis, některé jen tak klábosily. Hrála hudba. Klučíky-gymnazisty moc vidět nebylo, a pokud ano, byly to často takové studijní typy. S knížkou v ruce. Navíc trochu mladší než naši druháci, kteří ještě před chvílí vypadali, že melou z posledního. Ožili ale ihned u vchodu do kempu! Očička jim zazářila, vypnuli hruď a vesele šveholili mezi sebou. Další hodinku běhali mezi chatkami a sprchami. Bylo třeba se upravit! Převléci, načesat, zvolit vhodný oděv, ale zase to nepřehánět! Taková nedbalá elegance.

Program na večer? Ten nebylo třeba připravovat. Holky mohly na našich budoucích mechanicích CNC oči nechat a kluci nevěděli, kam dříve skočit. Některá děvčata byla z víceletého gymnázia, věkově k sobě měli všichni blízko.

„Paní učitelko, Vy jste prostě skvělá, že jste vybrala právě tento kemp a v tuto dobu!“ To jsem slyšela od několika mých usměvavých žáčků. No, kluci asi netuší, že když plánuji poznávací akci, obsazenost ubytovacího zařízení nezjišťuji, tak daleko jsem zatím nedospěla.

Po kempu se tvořily různé skupinky, sem tam jsem zahlédla i dvojice, zábava byla v plném proudu. A já jsem konečně pochopila, proč se akce má nazývat poznávací!

Ve 22.00 jsem upozornila klučíky, že se blíží večerka. Neuspěla jsem. Včera jsme přece seděli až do půlnoci! Ručičky měli sepjaté jako v kostele a prosili, abychom to trochu protáhli. Holky prý žádnou večerku nemají. Bylo mně divné, že nevidím žádný jiný pedagogický dozor! Že tu tak nějak poletuju já a Katka a nikdo jiný. Katka už pochopila, že nemá cenu, aby si potřetí za večer navlékala noční úbor a ukládala se ke spánku. Je to moje kamarádka, nenechá mě v tom samotnou. Jen Lenku jsme ušetřily, ta není třídní, ať si schrupne.

A tak procházím setmělým táborem, je 23.00. Děvčata korzují kolem chatek na kopečku, kde bydlí jen naši hoši. Zaslechnu: „Ty vole, kur.a, oni prý už zítra odjíždí! To je ale škoda, co? Ten blonďák, ten je milounký, a ten s tím melírkem…“

Usměju se a vzpomenu na Katku, jak říkala, že dívky z gymnázia se s našimi mechaniky CNC nebudou vůbec bavit. „To je jiná liga!“ Tak to Katka okomentovala. Naivka.

Blíží se půlnoc. Naši „šampónci“ zalezli do chatek. Z Katky, která tu pobíhá s metlou, mají respekt i gymnaziální dívčiny a zdravušky, mezi naše chatky už nelezou. Kemp ztichl.

Tu někde za sebou slyším šramot! Odněkud z keře leze cosi, cosi, co se krčí. Přiskočím – a! Hledí na mě vyjevený takový napůl kluk, napůl muž, na nose kulaté brýlky a trochu se to snad i třepe?

„Dobrý večer přeji, Vy jste tady jako pedagogický dozor?“ hlesne to.

„No, spíše dobré ráno, a ano, jsem učitelka. A Vy jste kdo?“ ptám se.

„Já jsem tady také pedagogický dozor, s těmi žákyněmi ze zdravotní školy. A můžu se Vás něco zeptat? Vy se těch Vašich hochů nebojíte???“ pokukuje na mě málem obdivně a s úctou pan učitel.

Musím se smát! Hledím na něho a nevěřím vlastním očím a uším. „Ne, nebojím, jsou to skvělí kluci! Kdybych se bála, tak tu nejsem. Jsem tu dobrovolně, ne za trest.“

„Tak to Vás tady obdivuji, jen tři ženy na tolik mladých nevybouřených mužů?! Klobouk dolů. Já jsem raději nevylézal, já jsem se jich trošku bál!“

Tak nic, projdu se ještě pod hvězdami, posedím u ohníčku, ještě doutná, v dálce slyším vlak…  Usínám opět kolem druhé hodiny ranní.

Pátek

Ráno po snídani odjíždíme. Holky vylezly z chatek a smutně pokukují po našich svěřencích. Vyměňují si vzájemně kontakty, padla i nějaká pusa. Mávání, pozdravy, …

Pokaždé, když ty rarachy vypustím z autobusu nebo vlaku u nás doma, si hluboce oddechnu! Že jsme to přežili, že se nic nestalo, že byli tak nadšení, že toho tolik viděli!

Doplazím se domů a často hned zalehnu! Tři dny být neustále v poklusu a ve střehu a dva dny téměř nespat, to člověka unaví!

A můj manžel? Ten se ze začátku mého pedagogického působení ptal: „Co je? Proč jako ležíš? Ty spíš? Z čeho jsi jako unavená?“

No, a jelikož učím již 28. rok, tak se ptát přestal. Pochopil, za ta léta, že výlet, tedy poznávací akce, není pro učitele vůbec odpočinková akce.